Fotky najdete zde: http://www.facebook.com/media/set/?set=a.4347614337564.176165.1503730670&type=1&l=366a901cba A report hned tady:

Když jsem vyrážel na akci, měl jsem trochu strach aby neskončila po půl hodině tím, že jedna strana vymlátí druhou jako někde na speedu a nebylo po všem ani ve snu mě nenapadlo jak to nakonec dopadne. Kojot byl poněkud nervozní z toho, že nepřítel začal kopat už někdy ráno, vzal si na to bagr, zbudoval nad bojištěm jakousi lanovku a vůbec zřejmě věnoval dost času přípravě, zatímco my všichni přijeli zase pozdě. Přesto jsme dokázali za dvě hoďky zbudovat poměrně impozantní hradbu bungrů a zákopů. Kdybych to neviděl a lopatou párkrát taky nehodil, nevěřil bych jak rychle to jde.

Prostředí obrovské pískovny bylo pro napodobení atmosféry v africkém Tobruku dokonalé. Z našeho vyvýšeného velitelského stanoviště byl krásný výhled na celé bojiště.
Vedro které panovalo taky k tematice akce sedělo jak prdel na hrnci a já byl spocený ještě před tím, než jsem na sebe navlékl kšandy s vybavením. Před začátkem se mi ještě podařilo vyvlíknout z velení jedné skupině, protože jsem opravdu neměl čas na přípravu a info o akci pročítal na poslední chvíli.

Hned po začátku jsme se s útočnou skupinou vrhli do boje okolo beduínské vesnice uprostřed bojiště. Beduíni byly poměrně razantní ve využívání svého teritoria k boji a tak trochu to bylo jako ve známé historce - jeden den dobyli kopec rusové, druhý den němci a třetí den se hajnej nasral a všechny je vyhnal. Naše jednotky se snaili dobýt opevněný palpost nad vesnicí beduinů, ale proti nepřátelskému kulometu to šlo opravdu těžce. Trochu jsme ještě s Dvořkou a Rejmim zariskovali a dostali se do kráteru na svahu naproti palpostu, odkud se nám podařilo hned z kraje vyřadit takřka komplet osádku jednoho z bungrů. A pak jsme zesnuli. Díky vcelku benevolentně nastavenému třicetiminutovému respawnu jsme ovbšem byli rychle zpátky na stejném místě a otravovali nepřátele dál.

Platilo pravidlo, že zásah do končetin je jen lehké zranění a raněný musí zůstat na místě dokud není doražen, nebo ošetřen a také může být zajat. Jednoho takového nešťastníka jsem proto musel dorazit ránou z milosti, abych mohl zaujmout jeho místo. Rána sedla přesně na prdel a nešťastník si ji bude asi dlouho pamatovat (někdo pak tvrdil , že se to nesmí, což jsem nikde neviděl, ale pokud to bylo za hranou pravidel, tak se omlouvám). Znovu se podařilo sejmout několik nepřátel, ale pak jsme bohužel zjistili, že naše pozice může být ostřelována i z boku, já byl raněn a můj nástupce na pozici musel dorazit zase mě (čímž jsme s touto masochistickou praktikou po upozornění raději přestali).

To už se ale takřka setmělo a mě došlo, že jednak dobýt nepřátelský palpost nebude vůbec prdel a taky že za tmy to bude ještě docela zajímavé. Na velitelském stanovišti jsme proto vymýšleli jak s nepřítelem vyjebat nějako mazanou lstí a Baldrick dostal vychytralý plán, že by se někdo mohl přestrojit za beduína, kteří se po bojišti volně pohybovali jako zmiňovaný hajnej a v bungru se jakožto správný mučedník odpálil. To nebylo úplně od věci až na to, že jsme neměli na skladě žádné hábity ani burky a tak jsem byl vyslán za beduíny, abych s nimi nějaký ten hábit vyšmelil.

Když jsem dorazil do vesnice a přátelsky na beduíny zavolal místní pozdrav Bakalakadaka Salám alejkum, přišel mi vstříc místní kápu El-Perzí a po té co mi nabídl k prodeji velblouda, otroky, drogy a několik prostotutek a prostitutů, vyslechl si mojí nabídku - hábit za tatranku, cena je k smlouvání. El-Perzí neměl němce moc rád a představa teroristického útoku se mu líbila, ale bohužel neměl na skladě žádný hábit a tak jsem se s ním rozloučil. Nedaleko od nás se mezitím objevil kanistr s vodou, který zde pohodil nějaký Przího kolega a jelikož voda byla pro obě strany značně nedostatkové zboží (každý měl na začátku jen litr!), rozpoutakl se o něj poměrně urputný boj, do kterého jsem se zapojil také, ale z nějakého důvodu (počínající demence, skleróza a senilita) si z něj moc nepamatuju. Když jsem se jako mrtvola ocitl zpět, nakonec jsme ho snad dostali my a někdo ho donesl do našeho největšího bungru, kde na něm seděl kulometčík, ale nakonec jsem si vodu přeci jen doplnil a nejen já jsem už měl sakra žízeň.

Po sérii poměrně zběsilých útoků mi došlo, že akce bude trvat 24 hodin a měl bych trochu zvolnit, pokud nechci vytuhnout někdy k ránu. K tomu samému jsem nabádal i ostatní, protože nepřítel zatím nepředvedl prakticky nic a nebylo by úplně ideální, kdyby s bojem začal, až my všichni usneme. Protože bojovníků na střídání bylo dost, zdržoval jsem se okolo našeho velitele Kojota, který s tlampačem stál na nejvyšším místě bojiště a hulákal na bojující pod námi.

To nebylo úplně bez rizika, protože nepřítel disponoval několika snajpery vybavenými municí First Strike, která doletí sakra daleko (hodně přes sto metrů) a občas nám tak nějaká kule prosvištěla okolo hlavy. Nikdo ovšem nebyl zraněn a jelikož jedna kule stojí asi dvacku, pokřikovali jsme na odstřelovače kolik stovek na nás už vystříleli. Kojot byl poměrně rozladěn faktem, že nepřítel si přivezl halogenové světla a svítil s nimi proti útočníkům ze svých pozic. Nevím jestli jste někdy útočili proti nepříteli za halogenem, ale pokud ne tak věřte, že je to podobný jako běžet do světla na konci tunelu a obvykle to také světlem na konci tunelu končí. Naše útoky tak byly asi o 1000% těžší a pravděpodobnost, že nepřátelské palposty dobijeme velmi malá.

V průběhu opočívání se strhl boj o další kanystr, který nakonec ukořistil nepřítel, který se fikaně převlékl za beduína a použil tak lest, která napadla i nás, ale nerealizovali jsme jí. V našem ležení se někdy v té době taktéž vyskytl asi desetiletý frajer, který okozlen naší hrou na vojáky postával mezi ostatními. Bez masky. Když jsem se ho snažil vyhodits tím, že mu někdo vystřelí oko, tak prohlásil, že mu nevadí když ji koupí a když jsem to teda zkusil s tím, že už je pozdě, tak prohlásil, že může bejt venku až do jedenácti (což mám pocit už bylo). Nakonec se vyprdelil ven, ale strach trochu dostal a tak se vyptával kudy se může vydat domů. Tak jsem mu ho poslal ať jde po cestě s rukou před očima a volá při tom civil. Říkal, že zejtra přijde zas a vezme si sluneční brejle :)

Foresti meiztím vymýšleli jak se doplazit k halogenům a zničit je. Panovala všeobecná teorie, že se stačí dobře strefit a rozžhavený halogen nárezem praskne. Rejmi a spol se rozhodli to vyzkoušet a někam zmizeli.

Vzápětí se na velitelském stanovišti objevil beduín s petrolejkou a oznámil Kojotovi, že jeho velitel s ním chce mluvit a ať jde s ním. Říkal jsem Kojotovi aby nechodil, nebo aby so vzal s sebou ochranku, ale ten dobromyslný naiva to odmítl a vyrazil do vesnice sám a aniž by to někomu řekl. Zanedlouho jsme dole z vesnice uslyšeli panický jekot známého hlasu: "Zrada, zradá..." a několik výstřelů. Beduín byl falešný, ten stejný co nám ukradl kanystr a Kojot byl mrtvý. Naštěstí, mohl být taky unesený, což by bylo mnohem horší. Okamžitě jsem zorganizoval trestnou výpravu do vesnice.

Když jsme dorazili k vesnici, rozestavil jsem svoje lidi okolo a zjistil, že na místě kde byl náš velitel už nějací naši lidé jsou a z nějakých nepochopitelných důvodů nejenže Kojotovi nepomohli, ale ani neudělali nic s jeho vrahem. Vytasil jsem proto svojí baterku z války ve Vietnamu (jelikož za druhé světové války LED baterky ještě, pro někoho možná překvapivě, neexistovaly a byly zakázané, koupil jsem si repliku z Namu a k mému velkému překvapení, tenhle zázrak od Mil-Tecu za stopadesát korun dosvítil hezkých sto metrů a úzký kužel vypadal jak meč Luka Skywalkera). Posvítil jsem si na zhulené beduíny okolo ohně a nechal jejich velitele dojít k nám, protože vesnice byla v dosahu nepřátelských halogenů a střel. Beduíni potvrdili mou teorii, že Kojota unesl převlečený Němec a tvrdili, že už utekl. Moc jsem se s nima ale nesral a i když jsem nechtěl páchat masakr na civilistech, nechal jsem svoje lidi prohledat jejich chatrče a postupvat k haldě za vesnicí, kam zřejmě prchl únosce.

Než jsme se vydali do akce, kdosi tvrdil, že halda je v rukou nepřítele. Nepochopil jsem moc jak se to mohlo stát, když asi deset metrů od ní máme lidi, ale raději jsme byli opatrní. Když jsme se dostali k haldě, která byla před nepřátelským palpostem a já posvítil za její pravou stranu, ukázalo se, že únosci jsou ještě tady, halda je skutečně v rukou nepřítele a kromě toho jsou únosci krytí kulometem a halogenem z palpostu.

Namovská baterka se ukázala jako dobrý pomocník. Vystrkoval jsem tu dlouho fajfku zpoza hrany kopce, svítil si na nepřátele a nasvětloval s ní palpost a moji lidé to do nich mohli sypat. Nakonec jsem zhasnul, vyklonil se a vypálil pár ran naslepo těsně před sebe. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože jsem asi ze tří metrů trefil němčoura, který se zrovna snažil hodit granát. Ukázalo se, že to byl Mlaďas z MG a moje karabina mu vymalovala krásně krvavé fialovo žluté jelito aby si pamatoval, že velitel se neunáší. Předal jsem baterku jednomu z lidí co byl za mnou a zatímco on svítil dál, já vylezl na vrchol haldy a posypal tmu pode mnou. Ukázalo se, že němci tam byli ještě dva a taky mají "hezkou" vzpomínku na Míšinu přehulenou carabinu :) Následovalo zdlouhavé přestřelování s posádkou palpostu, která se nejdřív světlu posmívala, ale po pár dobře mířených ranách jí smích přešel. Vždycky když jsme vystrčili palice do světla halogenů, začali nám ale kolem uší svištět kule. Párkrát nám za zády přistál granát, ale naštěstí vždy obránce přehodil a skoro pozabíjel beduíny za námi.

Do toho všeho nad námi pořád létaly světlice a rachejtle jak na silvestra a já čekal, kdy přijedou hasiči. Nepřátelský palpost dokonce dvakrát chytnul a oheň krásně nasvítil siluety hasících němčourů, pořád jich ale zbývalo dost na to, aby nás drželi u země. Vzhledem k tomu, že halogeny pořád svítily, Rejmiho plán je zničit asi nevyšel a tak jsem se rozhodl zkusit to sám. Z jedné strany haldy se šlo přiblížit k halogenu asi na deset metrů, aniž by mě nepřátelé za ním mohli postřelovat. Ukázalo se, že trefit pod úhlem v noci prudké světlo proti vám je fakt docela problém ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem halogen trefit. Když jsem chtěl mířit, nic jsem neviděl, když jsem se nedíval přímo, nešlo mírit. Později jsem zjistil, že jsem nebyl sám, ale nakonec jsem zjistil od beduínů, že halogeny se nám podařilo trefit nesčetněkrát, jen prostě nechtěly prasknout i když u jednoho se to podařilo.

Nakonec jsem už úplně bez munice zariskoval a dostal headshot. Po této akci jsem zdělil kojotovi, že je pomstěn a únosci mrtví a šel jsem spát. Byl hic a tak jsme si s Marysem rozložili vojenská nosítka na Tobrůcké pláži za naším ležením (ve skutečnosti to byl kraj lesa). Sundal jsem nosný systém a úplně prchcané triko a jen v moirovém tílku jsem si lehnul a čučel na hvězdy v korunách stromů. Spát se moc nedalo, protože každou chvilku něco bouchlo, někdo kolem pobíhal, nebo řval a mi vstávali, jestli není potřeba pomoct. Po třetí ráno jsem konečně zabral, ale za hodinku mě zase probudil řev a když jsem otevřel oči, spatřil jsem asi deset metrů ode mě slunce, které chrlilo jiskty do všech stran a osvětlovalo okolí jako kdyby byl den. Instinktivně jsem vyskočil, chytil spacák a utekl se schovat za Vasila. Pak mi došlo, že je to "jen" obří světlice zapíchlá do písku. Nasvítila okolí minimálně kilometr daleko, valil se z ní mrak hustý dým a z okolí to muselo vypadat, že vybuchla atomová puma. Později jsem se dozvěděl, že hasiši nepřijeli jen proto, že obyvatelstvo nedalekého Kunštátu bylo varováno obecním rozhlasem, že se večer budou dít věci.

Seděli jsme všichni na planině nad bojištěm a prohlíželi si nepřátelské pozice. Halogeny teď vypadali jak diody a kilometr vzdálený les byl vidět jak ve dne. Když šou skončila, šel jsem si zase lehnout a tentokrát jsem už konečně usnul a spal krásné tři hodinky (den před tím jsem spal čtyři, takže to byla fakt paráda).

Ráno mě probudil další řev, takže jsem na sebe rychle navlékl všechny kraviny a běžel za Kojotem. Ten seděl na svém místě a s megafonem koordinoval útok na palpost, kde jsem v noci bojoval i já. Útok se dařil a než jsme stačili vyrazit na pomoc, byl palpost v našich rukou. Nepřítel se už ale srocoval na protiútok a tak jsme vyrazili na pomoc. Vyškrábali jsme se na kopec a s Dvořkou a Rejmim se usadili v nejzažší budce palpostu. Začali jsme na zdecimované a pasivní němce pořvávat nejrůznější urážky, jejich vymýšlení bylo vzhledem k situaci poměrně snadné (Tak jde je ten váš Blitzkrieg Fricku?). Občas nám do budky klepla nějaká kule a občas jmse vypálil po někom na protějí svahu, ale jinak jsme se smažili na slunci a nedělo se nic.

Nakonec se Dvořka vysunul do přístřešku ještě blíž k nepříteli, a další maník si začal pod palbou hloubit hnízdečku v převisu na druhé straně. Po té co byl vyhozen, protože přesáhl mimo hranici prostoru a druhý maník, co opřiběhl k němu neměl kule, přeběhl jsem na jejich místo já. Hend mě někdo osprchoval zespoda, ale tady se naplno projevila slabina podobných her. Dostřel i těch nejlepších zbraní je někde na hranici 80ti metrů a to je přesně ta vzdálenost na kterou jsme se teď pifaly. Obloučkem ke mě přiletěli pomalé padáčky a odráželi se od svahu jak hopíky. Některý mě v okažiku kdy jsem dopadal do prhlubně klepl o sumku. A teď co? Byl to ten odražený, nebo "přímý" zásah. Dva lidi na mě volali, že to bylo odražené od země a tak jsem zůstal na místě. Sralo mě to, protože střelec mohl mít pocit, že mě dostal, stejně jako my, kteří jsme už několikrát remcali, že na druhé straně to někdo "musel" koupit a nepřiznal (v několkka případech jsem si vcelku jistý že to tak bylo, ale většinou se jednalo o podobné situace jako tato).

Po další půl hoďce smažení na slunci se mi rozpálily kovové přezky na kšandách tak, že jsem si o ně spálil krk a nepřítel se konečně rozhodl k útoku. Bohužel ke zcela nesmyslnému, kdy si hodil na cestu před sebe dýmovnici a pak vybíhal do rány Dvořkovi, který celý útok postřlel skoro sám a ke mě schovanému za převisem nikoho ani nepustil.

Zbytek dne připomínal situaci v Tobrůku dost přesně. Nuda, nuda, vedro, nuda, zoufalé pokusy naší strany prolomit nepřátelskou obranu, nuda, nedostatek munice, kvéry zadřené pískem, nuda. Nepřítel byl zcela pasivní a i když de facto prohrával, dospěl k názoru, že nemá šanci cokoli podniknout, zatímco ubránit se půjde snadno a tak nepodnikal nic a bránil se. My se pokusili o několik útoků na jejich velitelský bungr. Nejdřív jsme zkusili zasypat střílny bungru střelbou a vyslat jednoho sebevraha aby hodil dovnitř granát. Když byl sebevrah asi v polovině cesty a živý, jeho spolubojovník, který si na kopci vedle nás lopatou kopal zákop slyšel řev, vykoukl a když viděl někoho běžet územím nikoho, tak ho sejmul... Docela se za to styděl :)

Díky tomu jsme zjistili, že by za silné krycí palby mužná šlo dostat se až k bungru a tak jsme zorganizovali útok ze dvou stran a dvbě skupinky, které se v něm pokusí přeběhnout. Za zběsilé palby jsme to rozjeli. Naši sebevrazi přežili, ale dostali se pouze do prohlubní uprostřed pole a pak střelcům za nimi došla munice a oni se zůstali smažit v rigólech. Při útoku se nám podařilo sejmout hned několik obránců, což vzhledem k jeho beznadějnosti nebylo až zas tak špatné, ale vzhledem k tomu, že za 30 minut bude nepřítel zase zpátky to bylo jedno.

Po čase se nepřítel začal shromažďovat za velitelským bungrem a pod kopcem na kterém jsme stáli. Pak se pokusil o chabý útok nejasným směrem, který byl poměrně snadno odražen a já si připsal na konto snad už patnáíctý skalp nepřítele. O stejně beznadějný útok jsme se následně pokusili i my. Vše uvízlo na mrtvém bodě a nikdo pak už nedělal nic. Nebylo sil, munice, vody ani funkčních zbraní. Němčouři na nás pak začali ještě pokřikovat ať začneme něco dělat. Nám, kteří jsme jim měli zabrané dvě třetiny prostoru a 16 hodin jsme jim dávala pokouřit. V tu chvíli mi ujeli nervy a rozhodl jsem se těm hrdinům vzdát :) Moje gesto ovšem stejně blbé, jako některé hlášky na naší adresu. Po další hodince trápení se velitelé obou táborů už podruhé sešli a dohodli se na plichtě. Hra tak skončila po cca 20 hodinách, místo plánovaných 24. Vzhledem k tomu, že někteří lidé už spali ve stoje toho nikdo zas tak mnoc nelitoval.

Moje obava, že všechno skončí po hodině se tak naprosto nevyplnila, naopak nakonec hrozilo, že se tam budeme stejně jako ve skutečném Tobruku muzet pokoušet vzájemně vyhladovět, takže jsme okusili i tu méně akční část války. Noční řežba ovšem byla tak intenzivní, že to nikomu nevadilo a když nám nejeden němčour po boji u piva vdával hold za peklo, které jsme v noci rozpoutali, odpustili jsme jim i tu pasivitu :) Z pohledu organizace a nápadu tak šlo o výbornou hru a to co jsme si z toho udělali my hráči nakonec přineslo jak zábavu, tak i ty stránky, které jsme vůbec nečekali :)